Červen 2007


novinka kniha!!

24. června 2007 v 11:29 Novinky
Včera jsem navštívila penny market a oběvila jsem tam knihu tokio hotel v češtině stojí kolem 180kč!!!!!!!super co!

život není ráj 16

24. června 2007 v 11:28 Fan fictions
Uběhly čtyři dny a každý večer se opakovaly Billovy telefonáty na jedno a to samé téma. Neustále mi tloukl do hlavy,že to bude právě on,s kým budu jako první spát. Do teď nevím, co se stalo. Kde se stal ten zvrat. Co ho navedlo k tomu,aby mi říkal to,co mi říkal... S Tomem jsem mluvím taky denně,ale nejsem schopná ho vnímat tak,jak bych chtěla. Bála jsem se aby se něco nestalo. Bill mi jasně kladl na srdce ať mu to neříkám a ačkoliv nemám sebemenší tušení proč,poslechla jsem ho. A naivně jsem si myslela,že on to dodrží taky a bratrovi se ani slůvkem nezmíní. Nevím, kdyby to Tomovi řekla,nic by se vlastně nestalo. Tedy,jen mezi náma ne. Ale mezi Billem a jím by propukla válka. A přeci jen ještě neznám Billa natolik abych věděla,čeho je schopný a čeho ne,poněvadž od prvního telefonátu,kdy mi to "oznámil",jsem o jeho andělské a křehké povaze začala pochybovat. Najednou se mi ani nechtělo za nima jet. Termín jsme už domluvili a do odjezdu zbývá už jen týden. V pátek, v deset hodin večer mi jede autobus a na místo dorazím okolo deváté ráno.Cíl? Berlín. Samozřejmě,že se na Toma neuvěřitelně moc těším. Konečně budu s ním,budu ho moct obejmout,ale....Jak už jsem řekla. Mám tu teď překážku v podobě Billa a ať chci nebo ne. Bojím se. Bojím se jeho! To jsem však ještě netušila,co všechno se může stát.
Seděla jsem v obýváku a koukala na televizi. Moc jsem jí nevnímala,poněvadž jsem měla přivřená víčka a za nimi si vybavovala Tomovu tvář. A tak vůbec jsem si přemílala v hlavě,jak by asi mohlo vypadat naše setkání a celý pobyt tam vůbec. Myslím na něj celé dyn,každou vteřinu. Je jako droga,které se nemůžu zbavit,ale já ani nechci. Blížilo se k jedné hodině ráno,když mi zazvonil mobil. Trhla jsem sebou. Hodila jsem na něj vystrašený pohyb a sledovala,jak díky vybraci poskakuje po stole. Neznámé číslo. Prosím,ať je to Tom. Prosím! Jen ať to není Bill! Moc prosím!
"Pro-prosím?" vykoktala jsem,aniž bych chtěla,ale strach byl silnější,než já. Ostatně vůbec,od té doby,jakmile mi zazvoní telefon,poskočím,jakobych dosedla na místo plné trní.
"Ahoj," špitne.....Bill.
"Bille? Děje se něco?" Proč se starám? Ale,když on vážně zněl nějak nadmíru smutně.
"Nic."
"Nelži, nejde ti to."
"No...já....ehm....víš....chtěl bych se ti omluvit," špitl ještě víc,až sem ho málem neslyšela. Svitla mi naděje. Že by to vážně bylo jen přechodné?
"Za co?" řekla jsem ironicky poněkud víc,než jsem měla v plánu.
"No,za všechno. Za to,jak jsem se k tobě těch posledních pár dní choval." V duchu jsem skákala radostí. Ale bohužel,ne moc dlouho,neboť pokračoval. "Sice za tou hlavní věcí si stále stojím. Budu první,ale..."
"Ale?" vystrašeně jsem pípla a zachumlala se více do deky.
"Ale já za to nemůžu. Nevím,co se to se mnou děje. Od té doby co seš s Tomem,tak se užírám pokaždé,když spolu mluvíte. Žárlím,Terush,neskutečně žárlím a neumím se toho zbavit. Už nevím jak dál. Bezhlavě se zamiluju a Tom je zase ten lepší. Zase ten,kdo vyhrál," hlas se mu zlomil. On...on...brečí? Pomalu,ale jistě,jsem se vzpřímila a posadila se. Deka sklouzla na zem a celý svět,jakoby se zastavil.
"Bille,co si to řekl?" Ticho. Ani nepípl. "Bille,zopakuj to!" zvýšila jsem nepatrně hlas a začala se třást po celém těle.
"Jo,slyšela si dobře. Miluju tě. Strašně moc a už strašně dlouho. Ani nevím jak dlouho,vlastně dlouho jo já jen...sakra. Vím,že bych měl držet hubu. Měl jsem být rychlejší. Ale já ne. Já viděl,jak tě Tom moc chce,jak je zamilovanej. A ty? Zářila si jako sluníčko na kilometry daleko sotva se řeklo jeho jméno. Místo toho,abych si sám šel za svým cílem a svým snem,pomáhal sem mu. A tobě tak trošku taky. Teď tu sedím na balkoně,mám jedno cígo za druhým a chci získat něco,co jsem si dobrovolně nechal proklouznout mezi prsty," mluvil pomalu,nežně,láskyplně,tiše......zamilovaně. S každým jeho slovem to bolelo víc a víc. S každým jeho slovem mi ukápla jedna slza.
"Bille...," zašeptala jsem jeho jméno a zavřela oči.
"Vím,že je pozdě,ale.... Vždyť....může se to ještě změnit....nebo...nebo ne?" zněl naléhavě a jeho beznaděj jsem cítila až k sobě.
"Bille,já...já....vůbec nevím,co ti mám na to říct. Strašně moc pro mě znamenáš,mám strašně moc ráda,ale...."
"...ale miluješ Toma," opět kleskl hlasem.
"Jo."
"Ale....ale....prosím,rozmysli si to ještě. Moc tě prosím. Chci být s tebou. Smát se s tebou. Objímat tě,líbat,probouzet se vedle tebe a usínat. Aby si usínala v mém náručí,abych tě mohl přitom hladit,laskat,šeptat ti,jak moc tě miluju. Abych držel tebe a ne se jen díval na tvou fotku a usínal s ní v dlani."
"Přestaň," šeptla sem. Víčka jsem měla silně stisknutá k sobě a každé jeho slovo se mi zarývalo do těla,do srdce. Viděla jsem to. Všechno co říkal,jsem viděla před sebou až moc nebezpečně.
"Chci se na tebe dívat,jak spíš. Jak se ti třepou řasy,když tě budu hladit po tváři."
"Přestaň!"
"Jak se budeš sladce usmívat,když ti budu dávat neposedné pramínky vlasů pryč z čela."
"Bille,řekla jsem přestaň," vzlykala jsem už nahlas a bylo mi to jedno.
"Chci cítit tvoje tělo na mém.Chci se s tebou milovat. Chci se tě všude dotýkat a mít pocit,že seš jenom moje. Sevřít tě v náruči s pocitem,že jsem to já,u koho se cítíš bezpečně.....Chci,abych ti mohl šeptat každý den,jak tě miluju. Jak tě miluju úplně k zblázdnění...."
"PŘESTAŇ!!!!"

život není ráj 15

24. června 2007 v 11:27 Fan fictions
Seděla jsem doma na balkoně a v klidu si kouřila. Bylo okolo jedenácté večer,ale nebyla jsem vůbec unavená. Kdo by taky byl? Po dnešním dnu jsem byla celá roztěkaná a nadmíru veselá,takže spánek ne a ne přijít. Mamina ostatně nebyla ani doma,takže mi to mohlo být jedno kdy půjdu spát a co vůbec budu dělat. Ale největší důvod,proč jsem vhůru je,že čekám telefon. Od koho asi tak bude? Neslyšela jsem ho pár hodin a už se mi stýská po jeho hlase. Opravdu netuším, jak to bude,až za ním pojedu a po pár dnech budu odjíždět. Ale na to nechci myslet a ani nebudu. Prostě ne.....Z přemýšlení mě vytrhlo zvonění mobilu. Neznámé číslo. Rychlostí blesku jsem to zvedla a telefon přiložila k uchu.
"Ahoj lásko," vypadlo ze mě. Byla jsem celá natěšená.
"Ahoj."
"Ehm....Tome?"
"Ne,tady Bill."
"Eeeee,jéé,ahoj. Mno,Bille,promiň, ale čekám telefon od Toma," nechtěla jsem ho odbýt,ale bála jsem se,že by Tom mezitím mohl volat a měla bych obsazeno. Tak jsem se na něj těšila.
"Jo,já vím. Tom šel akorát do koupelny,tak proto volám. Dlouho jsem tě neslyšel." Zdá se mi to nebo zní vážně divně?
"To já tebe taky ne," nevěděla jsem,co říct. Myšlenkama jsem byla u jeho bratra. Nedokázala jsem se soustředit.
"Asi nemáš moc čas,viď? Tak to promiň, nebudu rušit," zněl najednou nějak podrážděně,ironicky,smutně...
"Ne,to ne. Strašně moc ráda tě slyším,ani nevíš jak,ale... Prostě pořád jsem myšlenkama u Toma. Nemůžu se jednoduše dočkat,až mi zavolá. Promiň," červenala jsem se sama pro sebe. Jsem zamilovaná až po uši,tak....úsměv mi najednou trošku opadl.....Proč mám pocit, že to snad Billovi....vadí?
"No jasný, vždyť jo."
"Bille,děje se něco?"
"Ne,mělo by?"
"Nevím....Přijde mi,že seš nějaký podrážděný,smutný. Nevím."
"To se ti zdá. Já jsem přece vždycky ten,co je nejvíc v pohodě," začínal znít opravdu divně.
"Bille,proč mám najednou pocit,že ti to vadí?" trošku jsem zvýšila hlas. O co mu sakra jde?
"Vadí? A co by mi mělo vadit? To,že chodíš s mým bratrem? To,že se nedíváš kolem sebe? To,že nic nechápeš?"
"Po-počkej. Jestli ti vadí,že chodím s Tomem,tak....Heh,promiň, nechci aby to znělo hnusně,ale to máš trošku smůlu. To je snad moje věc a Tomova,ne? Že se nedívám kolem sebe. A co nebo spíš koho bych měla vidět? Tebe? Jak seš naštvanej? Bille,dyť to teď vypadá jakoby si záviděl a..."
"....víš co? Teď mě moc dobře poslouchej," skočil mi do řeči a já se vyloženě lekla. Vůbec jsem ho nepoznávala. Co se to s ním děje? To tolik Tomovi závidí? "Říkej si co chceš,ale......Udělám všechno pro to,aby jsem byl já ten první,s kým budeš spát. Žádný Tom,ale já! Rozumíš? To si zapamatuj!" Zůstala jsem sedět jako přikovaná. Bez jakéhokoliv pohybu jsem se dívala před sebe,mobil si u ucha spíše přidržovala než přímo držela a v hlavě se mi pořád opakovala ta věta."Udělám všechno pro to,aby jsem byl já ten první,s kým budeš spát. Žádný Tom,ale já!"
"Bi-Bille, počkej.....Teď....teď nějak nechápu. To vůbec nejseš ty! To,je nějaký vtip,že? Je-jenom mě zkoušíte,že? Vedle tebe teď sedí Tom a čeká,co udělám. Řekni,že to tak je! Tak to sakra řekni!" aniž bych chtěla začínala jsem byýt nepatrně hysterická. Klepala jsem se po celém těle a modlila se,aby to byl jen hloupý,nevinný žert. Ať je to jen zkouška z Tomovi strany. Ale ať jsem se snažila sebevíc.... Nevěřila jsem tomu. A přitom bych tak ráda.
"Kdepak. Myslím to naprosto vážně. Takové ho mě neznáš,viď? Na čase se seznámit."
"Bille,prosím," zašeptala jsem. Přivřela oči a jedna slza mi stekla po tváři. Třeba se nic neděje,je to jen chvilkové. Třeba,třeba je nalitej a neví co říká. Tohle nemůže být pravda. Třeba to je opravdu jen jeden z jeho žertů. Tak proč tomu do háje sama nevěřím? Proč mám pocit,že tohle všechno myslí vážně? Proč mám takový strach?
"O co mě prosíš? Abych přestal? Ne! Já mlčel už dost dlouho! Naivně jsem si myslel,že Tom nemá na to o holku bojovat. Zjevně jsem se spletl. Tom říkal,že přijedeš. To bude pro mě dobrá šance. Já budu ten první,rozumíš?"
"Prosím,přestaň," seděla jsem na židli v klubíčku. Rukama si držela kolena,na kterých jsem měla položenou hlavu čelem. A jen plakala. Jen tiše plakala. Chtěla jsem něco říct,ale pozdě.... Zavěsil....
Billí.....kdo mi co s tebou udělal.....

život není ráj 14

24. června 2007 v 11:26 Fan fictions
Nelekejte se! :D Neeee,nevim...Mám prostě pocit,že tenhle díl je neskutečně divnej,heh....:D Tak,snad se bude líbit aspoň trošku... :))
*****************************************************
Váhala jsem. Copak vztah mezi náma dvěma je reálný? Viděli bychom se jednou za několik měsíců, museli bychom se skrývat. Musela bych sledovat fotky,kde ho holky objímají. S mým Tomem! S mým klukem! Copak by to bylo fér? Cizí holky se ho můžou dotýkat a já,jeho holka ne? Nechci,aby to znělo povýšeně,ale...Copak za to můžu? Copak můžu za to,že jsem do toho němce blázen? Copak můžu za to,že jsem jak smyslů zbavená při pohledu na jeho úsměv a jako v mrákotách,když se dívám do jeho očí? A to jen přes blbé fotky. I kus papíru mě dokáže srazit na kolena. Koukala jsem zaseknutě před sebe,ani jednou nemrkla a divím se,že mi mobil nespadl. Spíše jsem si ho u ucha jen přidržovala než držela. Z mého přemýšlení mě probral opět jeho hlas. Neuvěřitelně jsem sebou trhla.
"Tak.....Asi nic. Nebudu tě nutit,to ani nemůžu....,"hlas zněl velmi smutně a slova jakoby kouskoval. Nevěděl co říct. Myslel si,že moje mlčení znamená negativní odezvu. "Tak.....se....měj."
"Tome?" rychle jsem kříkla,než to položil.
"Ano?" Měla jsem pocit, jakoby zněl ještě smutněji.
"Já....já....."
"Ty?"
"No,já......dobře."
"Co....co dobře?"
"Nooo....zkusíme to. Sice teda nevím jak to uděláme,ale... Nějak se to vymyslí."
"Po-počkej....Co tím chceš říct? To jako,že se mnou chceš být?" najednou pookřál.
"Co chceš abych řekla?"
"No.....jo."
"Fajn. Právě si řekl odpověď za mě," usmála jsem se. Tolik jsem si přála,aby můj úsměv viděl,ale i přes ten telefon to z mého hlasu musel poznat. Tím,že jsem s tím souhlasila,jsem si uvědomila,že pro mě opravdu něco znamená. Že ho opravdu miluju. Kašlu na překážky. Kašlu na zákazy. Kašlu na problémy. Všechno jde,když se chce,takže náš vztah půjde taky. Ani nevím, jestli se tomu dá říkat vztah,ale...
"Terý? Neděláš si ze mě teď srandu ,že ne?"
"Ne,nedělám,zlato," poslala jsem mu pusu jen to mlasklo.
"Neříkej mi zlato," hrál uraženého.
"Tak jak? Čumáčku?" vyloženě jsem se bavila.
"Tak to radši už to zlato," začal se neuvěřitelně smát. Vískl do telefonu a nemusel jsem to ani vidět,abych věděla,že poskočil radostí. Já se naopak culila. Když jsem nejšťastnější člověk na světě,mám na to právo,ne? "Poslyš,já letim," pořád se smál. Nemohl tomu uvěřit stejně jako já. Někomu říct,že jsem právě začala chodit s Tomem Kaulitzem z Tokio Hotel,volala by mi okamžitě záchranku směr Bohnice.
"Kam letíš?"
"Na panáka. Bez něj to nerozdejchám. Ještě by si mohla na víkend přijet a byl bych šťastný až nadoraz."
"Nooo,tak já přijedu."
"Eeeeeee,co?"
"No,říkám,že přijedu. Tenhle víkend sice nebudu moct,ale ten další? Můžu tam být coby dup."
"Počkej, to je vtip? Ty-ty bys vážně přijela?" pískl jako malé dítě,které právě dostalo vysněnou hračku.
"Když říkám, že přijedu,tak přijedu."
"Ehm,tak teď jdu na panáka už tuplem,heh."
"Ty alkoholiku. Tak utíkej,pa.....a.....líbám tě,aspoň si to představ," řekla jsem trošku smutněji,než jsem původně chtěla. Bylo mi neskutečně líto, že nemůžu být s ním. Že ho nemůžu obejmout,políbit,nic. Zvážněl taky.
"Můžu ti něco říct?"
"Povídej."
"Miluju tě!"
"Já tebe taky. A moc!"
"Aaaaaa,trošku veselí. Příští víkend budeme už spolu,hmmm? Tak pa," poslal pusu a zavěsil. Nevím jak dlouho jsem ještě seděla na lavičce,koukala kamsi neurčitě a snažila se pobrat,že chodím s Tomem. Nakonec jsem se zvedla a vydala se domů.Když jsem šla přes trávník, nedalo mi to a poskočila si radostí. Celou cestu jsem se usmívala,až se na mě lidi otáčeli,jestli nejsem blázen. Však co. Jen ať si to myslí. Já na úsměv už konečně právo mám!

Život není ráj 13

24. června 2007 v 11:25 | my |  Fan fictions
Ztuhla jsem. Nechtěla jsem to na něj tak rychle vybalit,ale.....On mě vyprovokoval. V jedné ruce jsem držela mobil,druhou se opřela o kolena a chytila se za čelo. Tikala jsem očima na všechny strany.zrychleně dýchala a čekala na jeho reakci. Ticho. To nesnesitelné ticho.
"To-Tome?" špitla jsem potichu. Bál jsem se,co bude následovat. Moc jsem se bála.
"Co-co si to řekla?" šeptal a v jeho hlase bylo překvapení,radost,strach.
"Slyšels...."
"P-prosím...jestli je to pravda,tak....tak mi to řekni ještě jednou." Narovnala jsem se. Můžu mu to říkat klidně až do konce života. Opakovat mu to každou vteřinu až donekonečna,ale.....k čemu mi to je? Stejně se nic nezmění. Vždyť,bože....Vztah mezi náma dvěma? Jak by vypadal? Najmul by mi soukromé letadlo,aby cesta k němu netrvala tak dlouho? Zastavoval by pokaždé čas,abych mohla za ním jet? Přemýšlela jsem nějak dlouho,ani jsem si neuvědomila,že s Tomem stále mluvím.
"Terý?" zavřela jsem oči. Všude kolem mě voněla čerstvá letní tráva,květiny voněly na kilometry daleko,stromy se jen zlehka kimácely do větru a v dálce se smáli malé děti.
"Miluju tě....Miluju tě úplně k zblázdnění...." začaly mě pálit oči a hlas mi zavrávoral. Slzy beznaděje se draly ven. Tak moc to bolí,že nemůžu být s ním. Tak moc to bolí,že mu tahle dvě tak nádherná slova musím říkat do telefonu. Tak ráda bych ho teď objala. Tak ráda bych ho teď políbila.
"Ty....ty pláčeš?"
"Jo....pláču sama nad sebou,jaká jsem blbá kráva. Je tohle normální? Nejdřív tě pošlu někam a teď ti vyznávám lásku do telefonu. Promiň mi to,prosím. Promiň mi to," slzy se mi kutáleli po tvářích čím dál větší rychlostí. Dusila jsem je v sobě,nechtěla jsem mu zvlykat do telefonu. nemám na to právo.
"Jak dlouho?" najednou se ozval a já nevěděla,co tím myslí.
"Jak dlouho co?"
"Jak dlouho.....mě miluješ?" v jeho hlase stále znělo,že nemůže uvěřit tomu,co právě slyšel.
"Dost dlouho. Jen jsem si to nechtěla připustit. Nemělo by to cenu. Jenže,když jsme se viděli,tak....mi s tebou bylo krásně. Co,krasně. Přímo nádherně! Přála jsem si,aby se zastavil čas a mohla být jenom s tebou,ale....prostě jsem lekla toho rozhovoru. Tak strašně rychle si to na mě vypálil,navíc to vyznělo jinak než si chtěl aby to vyznělo,já si to převedla na bůh ví co,udělala z toho ukvapený závěr a o vysvětlení nechtěla ani slyšet. Tome,věř mi,že kdybych mohla vrátit čas.....udělala bych to bez rozmýšlení. Aspoň bych ti mohla říct do očí,jak moc tě miluju,jak se mi strašně stýská,jak moc mi chybíš. Mohla bych tě obejmout,chytnout tě za ruku........políbit......A místo toho sedím v parku na nějaký blbý lavičce,stovky kilometrů od tebe a snažím se dát všechno dopořádku. Prosím,odpusť mi to. Moc tě prosím. Nic víc po tobě nechci. Jen mi to odpusť."
"Co ti mám odpustit?" jeho hlas zněl naprosto neutrálně,bez výrazu.
"Že jsem nás okradla o tu chvilku,kterou jsme mohli být spolu. Že jsem ti nevěřila a vyjela na tebe i přesto,že jsem moc dobře věděla,že......že jsem první,které ty dvě slova říkáš.," sklopila jsem hlavu. Cítila jsem se jako hajzl. Ale copak můžu za svoje pocity? Ano,měla bych se naučit je ovládat,ale asi to nebude tak snadné,protože bych to udělala už dávno. Ne,nebudu se omlouvat. Bylo mi ho neuvěřitelně líto,svíralo mi to srdce.
"Ne,neomlouvej se. Nemůžeš za to,že si měla premiéru s nezkušeným vyznavačem lásky. Sice není pravda všechno,co se o mně píše. Nejsem takovej sukničkář,ale co pravda je,že jsem ještě nikdy žádný holce neřekl,že jí miluju,až doteď....Miluju tě," poslední dvě slova zašeptal a mně se srdce sevřelo snad ještě víc.
"Ne,tohle neříkej."
"Co ti nemám říkat?" zněl překvapeně. Kdo by taky ne...
"Že...že mě miluješ...."
"A-a proč? Proč mám mlčet,když je to pravda. Miluju tě,chápeš to? Miluju!!! Nevím,co si to se mnou provedla. Vůbec se nepoznávám,ale nevadí mi to."
"Ale...."
"...jaké ale? Budeme spolu a všechno bude krásný. Já tě chápu,že máš z toho strach. I já ho mám. Z toho,že tě mám tak moc daleko,ale vždyť není problém,aby si za mnou jezdila. Na peníze se vůbec neohlížej. Hotel platíme my a o jedno místo navíc,co to je? Nic není nemožný!" všechno řekl na jeden dech a tak nadšeně. Ale hned na to zvážněl. "Nebo....ty nechceš?" zase jakoby mi něco sevřelo hrdlo. Stačilo si jen představit jak se asi teď tváří a zulíbat ho k smrti by bylo ještě málo.
"Chci. To víš,že chci. Strašně moc! Co bych za to dala! A o peníze nejde,jen...."
"...jen?"
"Jen mám strach,že to nezvládnu. Být s tebou a hned na to nasednout do autobusu a jet zase zpátky od tebe? Nevím,jestli mám na to sílu."
"To nezjistíš, pokud to nezkusíš. Prosím...."
"Tome,já...."
"Prosím..."

Život není ráj 12

24. června 2007 v 11:25 | my |  Fan fictions

"Takže si myslíš, že bych mu měla zavolat?"

"Určitě! Co tím ztratíš? On už se vyjádřil. Teď je řada na tobě," radila mi Zuzanka,moje nej kámoška do telefonu. Od té doby, co jsem mluvila naposledy s Billem nedělám nic jinéhol než že chodím sem a tam a od všeho,u čeho se to dá,odpočítávám,jestli TOmovi zavolat nebo ne. Pořád dokola mám,nemám,mám,nemám. Už se mi o tom i zdá. Bože...
"Zuzí, já pořád nevím. Já..."
"....žádný ty!" přerušila mě. Chudák, doteď obdivuju její nervy. Kluci nemají tušení,že o nich ví. To znamená, že už mě s těma mýma kecama už dávno mohla poslat do háje. Ale ona NE. Stojí při mě a neuvěřitelně mi pomáhá. "Prostě mu zavolej. Nic tím neztratíš. Za pokus nic nedáš. Věř mi."
"Ok. Tak,já jdu na to. Ehm,pak dám hned vědět,pa."
"Pa a držím palečky." Fajn. Pomalu jsem se zvedla z lavičky v parku.
Sedla jsem si na lavičku,která byla uplně dole. Nikde nikdo,tak mě nic nevyruší. Klepoucí se rukou jsem hledala Tomovo číslo v seznamu. Nesmím jim správně volat. Jen když je to opravdu vážné. A teď to vážné je,takže neřeším. Ale ne,já to nezvládnu. Strčila jsem mobil zpět do kapsy,prudce se postavila a začala chodit sem a tam. Klepala jsem se po celém těle a na to,že bylo okolo 30 °C,běhal mi mráz po zádech. Jestli to neudělám teď, tak nikdy. Sedla jsem si zpět, vytáhla mobil,co nejrychleji vyhledala jeho číslo,snad abych si to na poslední chvíli nerozmyslela a zmáčkla tlačítko k vytáčení. Pomalu jsem si dával mobil k uchu. Nasucho jsem polkla. Chtěla jsem to znova položit,ale už to zazvonilo. Teď už to nesmím vzdát. Zvládnu to,ano? Prostě se nic neděje. Neeee,jasně,že se nic neděje,jen mám v plunu vyznat lázku Kaulitzovi,heh,proč ne. Chtěla jsem to už položit,nikdo to nebral,když v tom se ozval.
"Halo?" špitl jen tak opatrně,zklamaně,smutně?
"To-Tome?" zašeptala jsem taky.
"Ahoj," hlas se mu zlomil. Tak tohle ať mi nedělá. "Ehm...potřebuješ něco?
"Já?" ne,Santa Claus,božeee.
"Ehm...Jo,mluvim s TEBOU," poslední slovo vcelku zdůrazdnil
"Co? Eee....jo,jasně. Jo,něco potřebuju. Vlastně ne. Totiž jo,ale potřebuju to něco říct,ne,že jako od tebe něco potřebuju a ta.....Chápeš,co ti chci říct?" co se to děje? To už nejsem schopná ani poskládat souvislou větu?
"No,řekněme,že...Ne."
"Fajn. Prostě ti potřebuju něco říct."
"Já ale nechci nic slyšet."
"Aaaaa,Tome,prosím tě."
"Jaký prosím tě? To ty si mě odmítla,pokud mi pamět ještě slouží. Ty si mě poslala do háje."
"Tome,prosím,já...."
"...co ty?"
"Tak necháš mě to do háje doříct?" zvýšila jsem hlas.
"Tak dělej, čekám už celou dobu,ale ty si furt nic neřekla." prosim?
"Sakra budeš už zticha?"
"Já jsem,tak co mi chceš?" Klid,hlavně klid...Heh,chce mě vyprovokovat,tak proč se do háje nechávám?
"Já,prostě...," najednou jsem nevěděla jak to říct. I když jsem zklidnila hlas,TOm byl pořád nepříčetný.
"Tak co do háje? Už se vyžvejkneš? Chtěl jsem akorát do koupelny,takže prosím mákni." Tak a dost. Kašlu na něj.
"Heleď,tak víš co? Trhni si."
"Ne tak povídej,co mi chceš říct?L
LNe,máš pořád pusu plnou keců,tak...."
"...prosím!!!!" neuvěřitelně zařval
"MILUJU TĚ!!"