Květen 2007

život není ráj11

3. května 2007 v 19:40 Fan fictions
Sotva jsem otevřela dveře bytu, odhodila jsem tašku na první místo,kam mě napadlo a šla si dát sprchu. Ta mě snad probere. Nikdy jsem nevěřila, že když se budu chovat na venek smích a uvnitř umírat,že to dá tak zabrat. No co. Musím si zvykat. Teď to u mě ani jinak nebude. Ale já nechci. Jenže se chci vyhnout těm typicky dotěrným otázkám "Co ti je?" nebo "Děje se něco?". To vážně ne. To budu radši uvnitř přímo bublat.
Zalezla jsem do koupelny a shodila ze sebe oblečení. Začala jsem si napouštět vanu a už se ti těšila na tu uvolňující koupel. To bych ale zase nebyla já,aby mi to něco nezkomplikovalo.....Telefon! Otráveně jsem se zabalila do ručníku,radši vypla vodu (ještě bych na to zapomněla a vytopila byt),došla do pokoje a podívala se na displej. Hrklo ve mně. Nezámé číslo. Že by se konečně někdo uráčil po tom týdnu ozvat?
"Halo?"
"Ahoj,tady Bill," ze začátku ve mně trhlo. V telefonu mají podobný hlas.
"Bille? Ehm...Ahoj."
"Vadí,že volám? Nezníš nějak moc nadšeně..."
"Ne,to neřeš. Jsem utahaná z cesty."
"Z cesty? Jaké cesty?"
"Jsem v Praze."
"Už?" zněl hodně překvapeně a snad i trochu....zklamaně?
"Jo,už. To víš, když vám nesmím volat a ani moc psát,tak je ta komunikace docela těžká kor navíc,když se nějaký ten pátek neozvete."
"Jo,promiň,máš pravdu. Ale neměli jsme moc čas a tak."
"Ale vždyť v pohodě, vy mojí upracovaní chlapci."
"NO a jinak se máš? Ehm....zvládáš?" poslední větu značně zašeptal. Pomalu jsem si sedla na postel a rukou si podepřela hlavu.
"Co cheš slyšet? Před váma se přetvařovat nemusím a ani nechci,takže....Zvládám s ironickým podtextem."
"Jasný,chápu. Ale...Tom na tom není taky zrovna nejlíp."
"Hele,Bille,mně je naprosto jedno, jak je na tom Tom,jasný? Prostě mě to nezajímá."
"Umíš suprově lhát sama sobě. Klobouk dolů."
"Fajn,ok,tak jo. Zajímá mě to až moc. Až moc mě zajímá jak se má,co dělá.....Od tý doby,co jsme byli spolu na něj myslim 24 hodin denně. Taky důvod,proč jsem odjela. Nebyla jsem schopná vnímat svět okolo sebe,protže mi v hlavě takovej bordel,že pochybuju,jestli si v tom v nejbližší době udělám pořádek a-a-a-a...Sem prostě v háji. Tohle si chtěl slyšet? Tak tady to máš! Miluju tvýho bratra,ale zjevně sem šlápla vedle," pořádně jsem se nadechla. Byla jsem v háji.
"Miluješ?" zašeptal. Absolutně nereagoval na to,co jsem mu říkala. Zjevně postřehl jen tohle. A ani se mu nedivím. Pomalu jsem nerozuměla sama sobě, jak jsem to ze sebe vypálila kosmickou rychlostí.
"Jo....miluju,"zašeptala jsem snad ještě víc,než on předtím.
"A řekla si mu to?"
"Heh,měla jsem to v plánu. Jenže jelikož na mě vpálil informaci,kterou to celý s prominutím podělal,tak....Jsem to jaksi nestihla. Ale tak ráda bych mu to řekla. Ani nevíš jak," hlas mi slábl čím dál tím víc. Byla jsem v tom až po uši. A co bylo nejhorší? Stýskalo se mi a to přímo k zblázdnění a představa,že ho uvidím bůh ví kdy,mě přímo sžírala.
"Tak mu to řekni."
"Hmmm a nechceš mi říct jak?"
"Zavolej mu. Chápu,přes telefon to není ono a je to takový...Prostě blbý,ale. Jiná možnost není."
"Řeknu mu to a co? Co se tím změní? Bude to vedět a?"
"Já tě chápu,ale...mluvil jsem s ním o tomhle už hodněkrát a....i když bys to radši slyšela od něj. Je do tebe blázen.Jsem jeho dvojče,znám ho jako nikoho jinýho,tak v tomhle mi věř. To že ti řekl to co ti řekl a vůbec byl v tom projevu takovej nemotornej. Při pohledu na tebe se mu klepala kolena a ještě ikdy se mu tohle nestalo,aby byl do holky takovej blázen. nevěděl,jak se vyjídřít, takže mu z tý pusy vylítlo první,co ho napadlo. Prosím,věř mi! Nemyslel to nějak špatně nebo s nějakýma myšlenkama na bůh ví co."
"Proč mi tak pomáháš? Jo,je to tvůj bratr,ale neznáš mě tolik,přece jen,znát se s někým přes telefon a osobně je trošku něco jiného." Ticho....
"Ehm...to neřeš. Prostě chci,aby byl šťastnej a s tebou by byl. Tím si sem více než jistej....promiň,ale musím končit. Měj se," špitl a položil to. Naprosto nepřítomně jsem odložila mobil,došla do koupelny a sedla si na kraj vany. Mám mu zavolat?

život není ráj10

3. května 2007 v 19:39 Fan fictions
Uběhl týden a já se vracím zpět do česka. Vím, že jsem mohla být u Regi dýl ,ale nešlo to. Byla jsem jak duchem nepřítomná. Ustavičně jsem musela přemýšlet nad tím co se stalo. Myšlenky byly mým pánem, i když by to mělo být naopak. Bylo mi blbé tam zůstávat. Nebyla se mnou kloudná řeč, nevnímala jsem,nic mě nebavilo,na nic jsem neměla náladu. Chodila jsem jako tělo bez duše,protože jsem ji nechala u Toma. Nejen duši, ale i své srdce. Každným dnem mě to pohlcovalo čím dál tím víc a já nevěděla, jak se toho zbavit. Bylo mi z toho zle. Jediné, co mě bavilo, bylo sedět, koukat do prázdna a přemýšlet. Na to jediné jsem se zmohla a to jediné bylo za poslední týden mou aktivitou.
Seděla jsem v prostředku autobusu u oknýnka. Hlavu jsem měla opřenou o opěradlo sedačky a sledovala míhající se krajinu. Kapky deště, které si razily z nebe svou cestu dopadaly na sklo a vítr si s nimi pohrával. Bylo zataženo, scyhravo a tak celkově chladno na to, že byl červenec. Ostatně od té doby počasí celkově ochablo. jakoby naschvál. Přesně podtrhávalo moji náladu.
Vedle mě seděla holka. Troufám si říct, že možná o něco málo starší než já, němka. Typově jsme si byly podobné a vzhledově možná nepatrně. Všimla jsem si,že na mě občas tak koukne s nadějí, že by mohla přijít nějaká konverzace a to by nám zkrátilo únavnou cestu. Jenže já na něco takové neměla chuť, náladu a ani sílu. To se však změnilo tehdy,když jsme zastavili na pumpě. Sedla jsem si na lavičku,která byla pod slunečníkem,takže aspoň tady mi štěstí přálo,protože nebyla mokrá. Zapálila jsem si a vdechovala vlhký vzduch z deště. Moc jsem nevnímala dění kolem sebe až do doby,než mi někdo sáhl na rameno.
"Aaaaa," vyjekla jsem,protože jsem se neuvěřitelně lekla. už i kvůli tomu,že jsem byla myšlenkami u Toma,jak jinak, a v tom se mě někdo dotkl. Moje fantazie zapracovala a udělala svý. Prudce jsem se otočila a vydechla úlevou a zároveň zklamáním. Stála tam ta holka a usmívala se.
"ježiši, promiň, nechtěla jsem tě polekat."
"Ne,to je dobrý. Ale lekla jsem seslušně."
"Vážně se moc omlouvám....Ehm...můžu si sednout?"
"No jasný, pojď," trošku jsem se posunula. Nabídla jí cígo,které s úsměvem přijala. Začali jsme si povídat a bylo to vcelku fajn. Když už jsme museli jet, naše konverzace pokračovala v autobuse.
"Terko, můžu mít dotaz?"zeptala se opatrně.
"Jasný, povídej."
"No, já jen....Vím,že mi do toho absolutně nic není a navíc se vůbec neznáme,ale...I tak...prostě jde na tobě vidět, že tě něco neuvěřitelně trápí. Celou cestu si jen koukala z okna,neřekla ani slovo. Říkám,nic mi do toho není,ale..." Jo,musela o tom začít mluvit? Ale tak co... Když jí neřeknu o okoho jde,tak proč se nepochlubit. Aspoň dostanu neutrální názor. Tak jsem tedy začala uplně od začátku. Řekla jsem jí to stejným způsobem jako Regině. Čím víc jsem povídala, tím víc na mě kulila oči.
"Tak a to je celé moje stry. teď už doufám chápeš, proč mi není do smíchu. Musím nad tím pořád přemýšlet." Pořád na mě koukala soucitným pohledem,na to,že se neznáme to bere nějak vážně,ale tak co. Aspoň jsem se procvičila v mluvení,protože za poslední týden jsem toho opravdu moc nenamluvila. Kdyby jen tušila,o kom tady celou tu dobu mluvím.Myslím, že by sebou švihla obzvlášť,když už teď je z toho málem na prášky. Jenže jsme byli už v Kolíně a ona musela vystupovat. Na jednu stranu jsem byla ráda,že jsem jít řekla. Alespoň jsem se na pár chvil vykecala. Jenže když vystupovala,řekla mi jednu větu, kterou mi nasadil brouka do hlavy. Začínala jsem nad tím přemýšlet snad ještě víc.
"Až zakopneš a spadneš, znovu vstaň,běž dál a tvoje sny se stanou skutečností!... "

život není ráj9

3. května 2007 v 19:38 Fan fictions
Musí to být všechno tak děsně nespravedlivý? Co jsem komu co udělala? Chodila jsem po městě sem a tam a bylo mi jedno kam. Bloudila jsem,ale jak říkám. Bylo mi to fuk. Nikdy jsem neměla ráda samotu. Přímo ji nesnáším, ale teď mi byla velkou kamarádkou. Nikdy jsem nerada chodila sama po městě? Ale teď? Teď jsem to ani jinak nechtěla. Tom mi ještě několikrát volal,ale nevzala jsem mu to. Proč taky? Abych poslouchala to samé,co mi už řekl? Kdyby mi to řekl aspoň do telefonu. Zuřila bych. Ale když si vybavím,jak mě políbil,když si vybavím ty jeho nádherné čokoládové oči,je mi z toho všeho ještě hůř. Cosi mě uvnitř svíralo. Nejradši bych se někde pořádně vyřvala,ale nikde se nenacházelo místo,kde by to přicházelo v úvahu. Až kdy jsem dorazila zpět na náměstí a sedla si na lavičku. Stála hned u místa,kde na mě čekal Tom. Nemusela jsem ani zavírat oči a viděla jsem ho. Jakoby přímo teď předemnou stál. Na tváři úsměv a jeho postoj se založenýma rukama na prsou. Jen jsem zakroutila hlavou a sklopila jí k zemi,protože mě začínaly pálit oči. Konečně! Nikdy jsem neholdovala brečení,ale teď jsem za to bylo vděčná. Musím to přeci ze sebe nějak dostat ven. Jenže mě probralo brnění v kapse od vyzvánění. Tak a DOST! Nasupeně jsem ho vytáhla a pořádně se nadechla.
"Tak hele. To,že ti neberu telefon má asi nějaký důvod,takže mi už prosím dej laskavě pokoj! Jasně jsem ti řekla,že ti nebudu dělat nějakou tvojí soukromou kurvu! nejsem holka na zavolání,když si pískneš a už vůbec nebudu další holka na tvým sexuálním seznamu!"
"To-to si mu fakt řekla?"
"Gu-Gustý?"
"Jo,to jsem já."
"Sakra," plácla jsem se rukou do čela a loktama se opřela o kolena. "gustý, promiň. nevěděla jsem,že seš to ty. Když volá neznámý číslo,nikdy nevím,kterej z vás to je."
"Jasný v pohodě. Teda,ale podle toho,co jsem si mohl poslechnout je mezi váma snad třetí světová."
"Jo,tak to si trefil."
"Co se stalo?" mluvil uklidňujícím hlasem a nepatrně šeptal. To mi pomohlo. I když to bylo jen přes telefon,měla jsem pocit,že mám u sebe už konečně svého strážného anděla. gustav tu byl vždycky,když jsem potřebovala,byl to vždycky on,kdo kryl Tomovi nebo klukům vůbec zadky před Davdem,když mi tajně volali ve dvě ráno. Byl to vždycky Gustý,kdo se mě snažil rozveselit,když mi bylo ouvej....Proč jsem se nemohla zamilovat do něj?
Všechno jsem mu řekla. Od začátku,do detailů. Čím přesněji to bude vědět, tím víc bude moct poradit. A to teˇpotřebuju ze všeho nejvíc! RADU!!
"Terýku, ty seš trubka,viď? Já chápu,že tě to naštvalo a tohle ho neomlouvá,ale...To je prostě Tom. Znáš ho. Vem si,že tohle holce ještě nikdy neříkal,tak v tom prostě není sběhlý a trošku se do toho zamotal. Řekl ti,že tě miluje,to je přece dostačující,nebo ne?"
"Jo,bylo by to dostačující,kdyby to opravdu vyznělo jako "Miluju tě", jenže od něj to znělo jako věta typu "Podala by si prosím ten kečup?" Možná ta moje reakce byla přehnaná a zbytečně to dramatizuju,ale taková jsem zase já. A navíc. Od něj se mi prostě nechce věřit,že by dokázal holku milovat! Vždyť je to ten Tom Kaulitz z Tokio Hotel,po kterým letí každá druhá a na večer si může dělat seznamy s časy,kdy a v kolik k němu nějaká dorazí na pokoj."
"Ale je to pořád Tom. Ten obyčejný kluk Tom. Vím,že je těžké tomu věřit. Viděli jste se jen dvakrát a jinak veškerá vaše komunikace jako s náma ostatníma probíhala přes mobil a maily."
"No a to je právě to! Jak mu mám navíc věřit, když se skoro ani neznáme,on všude vykládá,že na pravou lásku nevěří a najednou z něj vypadne,že mě miluje? Nemůže mě milovat!"
"A ty jeho ano? Vždyť ty máš to samé.!"
"Ale,ne-nemám! Já mám jeho fotky,vidím ho v televizi,ve videích. Mám ho pořád na očích. Sice jsem vždycky nechápala,jak někdo o někom prohlásil že ho miluje,aniž by ho někdy viděl,ale... Teď už tomu věřím,protože miluju kluka z plakátu."
"On tě má,ale taky pořád na očích...Víš...nechtěl jsem ti říkat,ale.....Má vytisklou tvoji fotku a.....Občas,než usíná,tak si jí prohlíží!"
"Schäfer, já tě přerazííííííííím!!" zařvala jsem trošku víc,až se na mě otočilo těch pár lídí,co tu byli stejně jako já.
"No co? Nechtěl jsem ti dělat ještšě větší psycha! Promiň," poslední slovo skoro zašeptal.
"Ne,promiň, chápu. Myslel si to dobře ALe kdybych to věděla,tak...Sakra,Gustý,to si mi to vážně nemohl říct? Vždyť tím by se to všechno tolik nezamotalo."
"Jo,jo,já vím. Omlouvámj se..."
"Ty se neomlouvej. Já bych se měla krotit."
"Víš co? Jdi domů a pořádně se vyspi! Dej si kafe a nepřemýšlej nad tím. A kdžy už,tak aspoň v klidu. Vím,říká se to lehce,ale věř mi. Jde to."
"Ježiši!!"
"Co je?"
"Kolik je?"
"No,táhne na jednu."
"Sakra,sakra,sakra,no to je průšvih! Gustý,končím,musím letět! Děkuju moc,opravdu! Za všechno a hlavně za to,že tě mám! Mám tě ráda."
"Já tebe taky! měj se. Kdyby něco,tak dej vědět,hmm?"
"Jasný. Jo a Gustý?"
"No?"
"Pohlídej mi ho!"
"Neboj se. To už dělám 7 let!" :D
"Ehm,jo,fajn,hehe....Tak já letím,pa!" vypla jsem mobil a letěla na nádraží. To bude průser. Což o to,jim to nevadí,ale ,ale stejně. Než se dostanu domů,bude po půl druhý minimálně a je to.....no prostě trapný,protože dokud nedorazim,tak vím,že nepůjdou spát... Kaulitz,co ty mi všechno nezkomplikuješ!

život není ráj8

3. května 2007 v 19:37 Fan fictions
Tak tenhle díl je divnej :D Nevím,nějak se mi nezdá,ale tak...to posuďte vy...:))
*******************************************
Stála jsem na místě a něvěřícně na něj koukala. Absolutně mi nedocházelo,že vážnost situace se stupňuje nebezpečnou rychlostí. Byla jsem jak přimražená,nevěděla,co říct. Musel být na mě opravdu zajímavý pohled. Jestli se u Toma objevil náznak úsměvu,byl tatam. Nadechl se,že snad chce něco říct,ale hned vydechl,více se opřel o zábradlí a zadíval se pod sebe. Moment,vždyť já ještě nic neřekla. Kdybych mohla,vrhla bych se mu kolem krku a už nepustila. Ale co mi v tom brání? Nevim. A to mě štve nejvíc. Něco mě brzdí,táhne mě zpátky. Musím už něco říct.
"Tome,já....já vůbec nevím,co na to říct....já...zaskočil si mě,nečekala sem,že budeme probírat zrovna tohle," lhaní mi díky bohu ještě jde.
"To je v pohodě. Asi jsem to na tebe moc rychle vybalil," díval se pořád před sebe a byl tak nádhernej. Srdce mi bušilo jako o závod a motýlci v břiše přidali na intenzitě. "A odpověď?"
"Jaká odpověď?"
"Mohl bych tu holku mít?" tentokrát naklonil hlavu na stranu a podíval se na mě. Cukla jsem sebou. Nevím,ale v jeho očích jsem viděla něco,co ani neumím popsat. Strach, zoufalství, naděje? Nevím. Opravdu nevím.
"Ehm...no....počkej,to chceš po mně moc."
"Jak moc? Řeknu odpověď a je to,ne?"
"Eeeee,cože? To myslíš vážně? Není to tak jednoduchý."
"A co je na tom složitého? Buď budeš se mnou nebo ne..." Prosím? No tak to moment.
"Fajn,tak hele. Najednou mi z ničeho nic jeden den řekneš,se mnou musíš mluvit. Fajn. Tak jsme tady. Pak na mě vybalíš, že něco,co psal Bill vlastně Bill nepsal,ale ty...eeee...no to je jedno,každopádně...sakra,nemůžeš po mně chtít odpověď po pár minutách. Sotva si mi to řek,já si to ještě pořádně neuvědomila,pořádně ani nechápu co se tady děje a ty na mě takhle tlačíš. Co po mně chceš?" začínala jsem být trošku nepříčetná.
"Co po to bě chci? Odjeď se mnou. Budeme spolu a bude to super. Budu mít tebe,ty mě. To je přece krásný,ne?........." najednou se odmlčel,rychleji dýchal a díval se mi do očí. Z toho pohledu mi naskočila husí kůže. "Já.....," odvrátil hlavu.
"Co ty?" zašeptala jsem.
"Já.......," pomalu se ke mně naklonil. Dělili nás od sebe snad jen milimetry. Chytl mi tvář a táhl si jí k sobě. Neodporovala jsem,na to jsem neměla sílu. Naprosto mě vykolejil. A obzvlášť, když se svými rty dotkl pomalu těmi svými.Jen se tak lehce o ně otíral a přitom mě palcem hladil po tváři. Nepatrně se odtáhl. Kulila jsem na něj oči a přitiskla si ukazováček na rty. On....on mě políbil? Lehce jsem přivřela oči. Hlavně dýchat...Ryhle jsem je zase otevřela. Snad jsem si myslela,že se mi to jen zdá a že když od sebe odlepím víčka,bude předemnou prázdno. Žádný Tom. Ale on tam pořáď stál. Pořád mě držel za tvář a díval se mi do očí.
"Já....Miluju tě..." zašeptal. Sotva dořekl,začala se mnou třást timnice. Bylo to nervama,které se mnou nepředstavitelně lomcovaly.
"Co-cože?" sotva jsem pípla. Stále jsem nemohla uvěřit tomu,co se stalo a hlvně tomu,co mi řekl. "To-to ale nejde. Bože....," zoufale jsem se zasmála a odstoupila od něj. Dala jsem ruce za hlavu a čerpala vzduch,který jsem teď opravdu potřebovala. Otočila jsem se k němu zpět a svěsila ruce podél těla. "Vždyť...Koukni se na sebe. Kdo seš? Tom Kaulitz. Ten Tom Kaulitz z Tokio Hotel,po kterém šílí snad každá, můžeš mít holku,na kterou si ukážeš a...." teď mi to došlo. Trpce jsem se pousmála. "Heh,myslíš si snad,že mě dostaneš stejně jako všechny ostatní přede mnou?" dala jsem ruce v bok a čekala na jeho reakci.
"Co-co?" teď pro změnu nestíhal on. Tuhle otázku zjevně nečekal. "Ale,já...já tě vážně miluju. Odjeď se mnou a já ti to dokážu. Dokážu,že umím milovat. Místa je dost a spát budeš se mnou....." v tom se zarazil,když viděl můj pohled. Uplně jsem se zarazila nad poslední větou. Spát s ním? Tak o to mu jde. Heh a já kráva blbá jsem si naivně myslela,že se snad vážně zamiloval.
"Aha,už to chápu," hrnuly se mi slzy do čoí,ale i přesto jsem od něj neodvrátila zrak. "Jsem další na seznamu,co?"
"Ale...n-n-ne!!"
"Ale,jo jen si to přiznej. Prostě ses ráno probudil a řekl sis...Jo,Tereza,ta by mohla být další na seznamu....Ale to se pleteš,chlapečku. Já nejsem blbá!" začínala jsem na něj křičet. MOžná to moc dramatizuju,ale když vám člověk,kterého milujete,řekne něco takového? Nic vás nezajímá,žádné vysvětlování. A já mu ty city ještě chtěla opětovat.
"Ne,tak jsem to vůbec nemyslel. To-to není tak,jak si myslíš," přistoupil ke mě a znovu mi chytil hlavu do dlaní. Ale já mu ruce odstrčila.
"Nesahej na mě....."otřela jsem si slzy. Jakoby se mnou zamával celý svět. "Víš co? Vypadni a dej mi pokoj. Zapomeň na mě. Zapomeň na to,že existuju! Protože,víš co?" zhluboka jsem se nadechla. "Já ti soukromou kurvu dělat nebudu!"Zdržela jsem se na něm pohledem,ale jen nepatrně. Nevím,co mě to popadlo,ale.....Na místě jsem se otočila a odcházela pryč. Běžel za mnou,přemlouval mě,že to tak není,ale já mu nevěřila ani slovo. Chtěl mít pověst sukničkáře? Tolik po ní toužil? Tak tady to má. A ať si zvyká na to,že tady jsou i holky,které umí říct NE! Jenže...bolí to...Tak strašně moc to bolí... Po pár metrech to už vzdal. Zastavil se a díval se,jak odcházím. Neotočila jsem se ani jednou,ale cítila jsem jeho pohled v mých zádech. Tome,proč si to tak pokazil?

život není ráj7

3. května 2007 v 19:37 | mno |  Fan fictions
Ustavičně si mnul ruce a sledoval plynoucí řeku. Nevěděl jak začít. Ani nevím,co mě to popadlo,ale já blbec mu k tomu ještě pomohla. Kdybych jen věděla,co mě čeká...
"Tome? O čem si teda se mnou chtěl mluvit?" Zvednul pohled a zadíval se na mě. Respektivě do mých očí. Na sucho jsem pokla a uhla pohledem. Proč? Zadíval se zpátky na řeku a před sebe. Byl nád...já vím,říkám to furt dokola. Ale copak za to můžu? Můžu za to,že jsem do něj z vteřiny na vteřinu stále větší a větší blázen?
"Já...ehm... Nevím odkud začít," odkašlal si a bylo ticho. Duchaplná konverzace. Do háje,tak už něco řekni nebo to nevydržim,vyklopim to zebe a Gustav mě zabije!
"Nespěchej, máme čas," ježiš,nespěchej. Heh,jsem nemohla říct větší blbost. Tome,prosím, DĚLEEEJ!!
"No,právě,že už moc ne. Máme na to půl hodiny."
"Půl hodiny???" dělá si srandu nebo ne!
"No,jsem nějak nekontroloval čas."
"Fajn,i půl hodiny je dost," juj,já si věřim. Fajn,tak co mám už udělat? Nakopnout ho ať už začne nebo to risknout a říct,že všechno vim? Protože tohle je už vážně šílený!
"No. Jde prostě o to,že....No...Teda,vlastně...Ehm...Jo,takže...mmmmm."
"Tome,jestli to takhle půjde dál,tak to asi fakt nestihnem."
"Fajn....jde prostě o to,že. Co bys řekla na to,že tě miluju?" Eeeeee??????? Co-co-co-cože?
"P-p-p-prosim?????"
"No....nevím....milovat je asi ještě silný slovo....Ne,není. Já....." pomalu se ke mně nahýbal,ale ja ustoupila o několik kroků dál.
"Po-počkej,Tome. Tohle je,ale zas až moc rychle. Já...ehm...fajn...1:0 pro tebe a teď vážně."
"J-jak vážně? Já mluvím celou dobu vážně!"
"Co? Tome,já....," ne,tak tohle je moc. Co jsem čekala? Vždyť Gusta něco naznačil,ale....Já čekala,že řekne MÍT RÁD...a ne MILOVAT! To je sakra velkej rozdíl a já se spíše připravovala na to menší vyznání. Loktama jsem se opřela o zábradlí a obliček schovala do dlaní. Srdce mi budšilo tak moc,až jsem se bála,že mi prorazí hrudníkem...Bilo tak nahlas,že to musel slyšet i on. Pomalu jsem oddechovala a prudce sebou trhla,když jsem ucítila jeho ruku na zádech,protože jsem už dávno na sobě neměla jeho mikinu. Ani sako,byla jsem jen v tílku,protože za tu dobu,co jsem byla nabalená,jsem musela načerpat teplotu minimálně na tři roky dopředu. Přejel mi mráz po zádech a stokrát větší,když mě po nich začal pomalu hladit. Blížil se stále blíž a blíž. Koukala jsem na něj jen nepatrně. Spíše vykukovala ,jak jsem měla tvář pořád ve dlaních. Pořád mě hladil a druhou rukou mi odstrčil moji ruku pryč. Chytil mě za tvář a pořád se přibližoval. Byl už jen na milimetr,už se musel dotknout,ale přece jsem ještě pořád nic necítila. Lehce jsem přivřela oči. Během vteřiny jsem ucítila jeho rty. Nelíbal mě,jen se tak letmo dotýkal. Trošku přitlačil,ale v tu chvíli ve mě hrklo. Dal mi jeden větší polibek,ale víc ne,protože jsem se mu prudce vysmekla.
"Co si sakra myslíš,že děláš?" nehorázně mi ruply nervy. Sice vím,jak to všechno je,ale on mi neřekl nic. Co kdybych neměla o ničem tušení? Jen se mě zeptá,co bych dělala,kdyby mě miloval a pak mě zače líbat? Nevim,asi mi vážně ruplo v hlavě,ale cosi se ve mně příčilo a volalo NE! Jakobych dělala něco....něco....něco co by mě ponižovalo.
"Já....já....," koktal,kulil na mě oči a díval se pohledem ublíženého zvířátka. Nevím,asi jsem vážně blázen ,uplně mimo,ale ani to mě neobměkčilo.
"Co ty? Do háje. Co si o tom mám myslet?"
"Terý,já..." byl uplně zaskočený.
"Co? Tuhle reakci si nečekal,že? Myslel sis,že se ti vrhnu kolem krku jako každá druhá holka?" Bože...já jsem pitomá. Ale proč mám najednou pocit,že je to nefér? Vážně sází na to,že je to Pan Kaulitz alias Dokonalý? Že mu padnu do náruče jen díky pár slovům a žádné vysvětlení. Chtěl mi vůbec všechno říct nebo mu jde jen.....o postel?
"Necháš mě to vysvětlit?....Prosím," přistoupil ke mně blíž.
"Fajn,tak mluv," založila jsem ruce v bok. Jestli mi řekne něco jiného,tak je mrtvej.
"No...já ani nevim,kdy to začalo,ale jednou,když jsem s tebou mluvil,tak...nevim...bylo to prostě jiný.... měl jsem takový zvláštní pocit,neumím to popsat." Jo,nápodobně. "Začal jsem o tobě pořád víc a víc přemýšlet. Víc,než jen jako o kámošce," opřel se zpět o zábradlí a koukal před sebe. "Každý den se to stupňovalo a já to potřeboval ze sebe dostat. Tak jsem to řekl Billovi a nakonec klukům. Cjtěli,ať ti to řeknu dřív,ale...měl jsem strach. Cítil jsem najednou něco nového,něvěděl jsem co to je,bál jsem se toho. No a pak přišel ten dotazník."
"Jaký dotazník?" si tu ještě jak vůl hraju na blbou. Proč mu pomáhám? Gustý,dělám to jen kvůli tobě,ale ty nervy mi zaplatíš.
"Jak jsme měli napsat přesené informace o naší ideální holce," vykulila jsem na něj oči. Byla by ze mě dobrá herečka.
"A?"
"Znáš Billa. Ten na takové věci není. Nemá to rád. Tak jsem udělali jeden takový měnší...ehm...jak to nazvat...švindl?"
"A?"
"Bill to ve skutečnosti vůbec nepsal."
"Jak nepsal?"
"no,prostě nepsal."
"Ale vždyť...."
"jo,vyšlo to,že jsme to psali všochni,ale ne. Z jednoho dotazníku,který byl pod mým jménem jsem si udělal srandu,ale z druhýho..."
"Jak z druhýho?" teď jsem se odstávla do stavu,jako bych to slyšela poprvý. A přitom ne. jenže je rozdíl to slyšet od něj. hodně velký,podstatný rozdíl.
"No,ten,co vyšel pod Billovým jémen,tak....ten jsem psal já. Byl to popis,který jsem psal opravdu tak,jak to cítím a psal jsem tam o holce,kterou bych vážně chtěl.....A možná,mohl mít?" s otázkou v očích se na mě podíval. Odvezte mě někdo do blázince. I když už tohle všechno vím,mám pocit,jako bych to slyšela poprvé. Nevěřícně jsem se na něj dívala a nevěděla co říct....

život není ráj6

3. května 2007 v 19:34 | mno |  Fan fictions
Vítr mi za té jízdy čechrá pořádně vlasy,takže ještě,že jsem se moc nepiplala s úpravou. Všude je tma,jen světl z aut mi svítí na cestu. Pokud někde nenabourám,tak budu vážně machr. Ale díky bohu,štěstí mi alespoń v tomhle případě stálo po boku,takže jsem bezpečně dojela,zamkla kolo a vydala se na nástupiště. Jede mi to za čtvrt hoďky,ani ne,takže krása. Nejradši bych tam už byla,ale taky bych nejradši zdrhla a zapomněla na to,že vůbec nějaký sraz je. Ehm...Co když nedorazí? Ne,to ne. Proč by nedorazil? Že bych nedorazila já? NE!!! Nejsem srab! Zničeně si sednu na lavičku a zapálim si. Konečně! Regi nekouří,nemá to ani ráda,tak před ní to omezuju na minimum. Vlastně před ní nekouřím vůbec. Vstřebávám nikotin a přemílám si v hlavě,jak bude asi tak večer probíhat. Ne,nesmím si to přemílat dopředu. Prostě tomu nechám volný průběh....Mám ho obejmout,až ho uvidím? nebo jen říct "čau"? sakra, DOST! Lehce se praštim do čela s nadějí,že mě to trochu probere. Bože,já jsem případ. A dokonce až takový, že kdyby mě průvodčí neupozornil,že mi vlak už stojí před nosem,ani bych nenastoupila. Zapadla jsem k okýnku a rozjeli se. jak já miluju Němcko. Dokonce mi přijde,že to ve vlaku i voní. Ataky,že jo. To ne,jak u nás,kdy cítítě záchody na kilometr daleko. Všechno tu je tak čistý,voňavý. Ta krajina. I když je večer a tma. Prostě dokonalost sama. Vždycky mě to sem táhlo víc. A troufám si iříct,že pokaždé,co jsem překročila hranice,řekla jsem si "Vítej doma."..... Vlak prudce zabrzdil. Bonn-Bahnhof...Moje stanice. Vylezla jsem ven a pořádně se nadechla. Rok jsem tady nebyla. Dnes ráno to nepočítám,protože jsem na jiném nádraží a autobusové je o trochu dál. Možná o trochu víc dál,ale to je jedno. Ploužila jsem se ulicemi,měla jsem ještě čas. Ale čím víc jsem se blížila k náměstí,tím větší jsem měla strach. A o to víc se stupňovala moje klepavost. Připadala jsem si jako blázen. Jak feťák,který má absťák,protože nedostal svou obvyklou dávku. Uaaa... Běhá mi mráz po zádech,ale ne zimou. kéž by to bylo zimou. Opravdu,kéž by. Pořádně jsem se nadechla a vyšla jsem zpod rohu. přede mnou se rozprostíralo krásné náměstí a i když bylo kolem jedenácté,pobíhalo tu vcelku do st lidí. A co bych čekala? Vždyť jsou prázdniny. Všichni jsou v pohodě,usměvaví a v klidu. To jen já si připadám jak před popravou. Doslova se doplazim opatrně k soše a....nic. Celou jí obejdu a prostě nic. Nikde není. Sice má asi ještě pět minut,ale chtěla jsem,aby čekal on. ANi nevím proč. Prostě to mám radši,když mě kluk vidí přicházet. Sakra. Já věděla,že si nemám nic plánovat...ale tak,snad tohle mi vyjít mohlo. :( No nic. Když tu ještě není,tak se trošku projdu kolem. nechce se mi stát na místě. Došla jsem tedy k velkým hodinám,které stály hned na druhém konci. Přesně jedenáct. Dobře a minuta pryč. Ne,nesmím to tak počítat. Maminko,já chci domů. Tak teď bych si nejradši jednu vrazila. Připadám si jak malá holka. Přece mě nějaký Kaulitz nerozhazí. A tyk,že ne! No jo. jenže stačilo se otočit a jít zpátky. Sice vidím špatně do dálky,ale něco,co vypadá jako velká černá koule v té tmě se přehlédnout nedá, když s dovolením trošku narazím na jeho oblečení. Ale stejně. Ne,to není on. Nebo je? Nene. To není on. Uuuuuuf. Došla jsem blíž a v tu ránu by se ve mně krve nedořezal. Je to on. Stál tam opřený o sochu,nohu přehozenou o tu druhou a založené ruce. Koukal do země a byl....nádhernej. Stála jsem na místě,snad jen pouhý metr od něj a nezmohla se na žádný pohyb,na žádné slovo,na nic. Tak stranšě mu to slušelo. Miluju,když nosí černou a teď v černé byl. I když byla tma,měl sluneční brýle,možná,kdyby si je sundal,by míň nápadný,ale v tu chvíli mi to bylo uplně jedno. Celý svět se zastavil. Všechno jsem viděla zpomaleně. A obzvlášť to,když zvedl hlavu a zaregistroval mě. Táhlo se mi to jak několik hodin. Svěsil ruce podél těla a "odstrčil" se od sochy. Stál naproti mě a...nic..Byl na tom stejně jako já. Jen stál,ani se nehl a koukal. Až po chvíli si sundal brýle a mně se rozbušilo srdce. I když byla tma a on má oči hnědé,uplně zářily. Stačil jeden jeho pohled a motýlci v břiše rozpoutali ukrutný boj. S tam snad museli povraždit. Nevím,jak dlouho jsme tam tak stáli,ale určitě na nás musel být zajímavý pohled. Tom se pohnul a pomalu došel ke mně. Ale pořád nic neříkal. Jen se díval. Nikdy jsem nevydržela moc dlouho sledovat něčí oči bez přestání,ale teď? Teď jsem snad ani jednou nemrkla. Zázrak. Malinko se usmál a to mě probralo. Aniž bych si uvědomila co dělám,nahla jsem se,dala mu pusu na tvář a objala ho. Tak krásně voněl. Mikinu měl krásně měkkou,byl jak lyšáček a já si v tu chvíli nepřála nic jiného,než se o držet a už ho nikdy nepustit. Cítila jsem,jak mi slabě dáchá na krk a já se rozklepala snad ještě víc.
"Celá se klepeš,není ti zima?" odtáhl se ode mě a usmul se. bože,jeho hlas je snad ještě nádhernější než v telefonu. Zní tak...Tak...tak....ani nevím jak...prostě dokonale,ale tohle slovo opakuju neustále. enže můžu ho snad vystihnout nějak jinak? Exostiuje snad vhodnější slovo. Třeba jo,ale já teď nejsem schopná vymyslet lepší.
"N-ne...není," úsměv jsem mu oplatila,ale byl poněkud skcvrklý,poněvadž jsem drkotala zuby.
"Ukaž," sundal mikinu a přehodil ji přese mně. Bylo mi nepředstavitelné vedro,bylo nějakých 30 °C a já z toho všeho byla celá rozpálená. Ale stejně jsem se do ní zachumlala.
"Jinak, ahoj...rád tě vidím," uculil se. Aaaaaa,klesáááám....Ne,dobrý,ještě stojim. ZATÍM!
"Taky tě ráda vidím."
"Bože,tak už se neklepej."
"Myslíš,že mě baví se klepat jak ratlík?" Začal se smát. On se směje. Ne,Tome,prosím,nepřestávej.
"Tak pojď,půjdem někam," objal mě kolem ramen a vyšel. Měla jsem pocit,že se klepu snad ještě víc,i když jsem si myslela,že už to ani nejde. Lehce mě k sobě tiskl a já ho opatrně objal kolem pasu.....Celou dobu jsme si povídali. Byla jsem ráda,že o tom hned nezačal a já si tak mohla vychutnat tu nádhernou chvilku s ním. Heh,dokonce jsem se přistihla,jak mám z toho všeho na krajíčku. Všiml si toho a jak jsem byla zblblá,řekla jsem,že to mám z větru. Mno,jenže on se nehl ani jeden lísteček na stormě. Bylo úplné bezvětří. Jen se pro sebe usmál a přešel to. Díky bohu za to. Ani nevím,kam přesně jsme šli,byla jsem najednou uplně zdezorientovaná. Ale když jsme vyšli zpoza rohu,ocitla se před náma řeka. Došli jsme na molo,kde se opřeli o zábradlí. Nemohla jsem tomu věřit. Všechno bylo tak....tak dokonalé. Smáli jsme se,cítila jsem se s ním jako v pohádce. Ne,jako v ráji! Jenže pak už to dlouho netrvalo. začal rozhovor,na který jsem skoro zapomněla a kvůli kterému jsme se hlavně sešli...

život není ráj5

3. května 2007 v 19:34 | mni!! |  Fan fictions
Do Bonnu jsem dorazila kolem jedenácté dopoledne. Regi mě už čekala s její mamí na nádraží a odvezli mě k nim domů.Ví o tom,že mám sraz s klukem,ale neví,o koho jde. Tokio Hotel moc nemusí,ale to není ten pravý důvod. Spíše to,že nesmím nikde říkát,že znám někoho,koho bych spíše neměla a já držím slovo. Ale na mé nervozitě to nic nemění. Ten dotyčný se před ní jmenuje Tom,ale je to jen nějaký kluk,se kterým jdu jednoduše na rande. kdybych měnila i jméno,při mé smůle bych se prořekla. Sotva jsme zalezli ke mně do pokoje a zabouchly se za náma dveře,už byl výslech, Regi sebou plácla na postel a kulila na mě oči.
"Tak co? Nervózdní?"
"Heh,už od té doby, co vím,že nějaké rande s ním se uskuteční," opravdu jsem se klepala už teď. Na jednu stranu štěstím, ale nadruhou...Nevím,co od toho můžu čekat.
"Ale no tak. Vždyť je to jen rande jen s obyčejným klukem," povzbudivě na mě mrkla. Jo,holka,kdybys jen tušila s jakým klukem. Já jí dám obyčejný. Má štěstí,že neví,o koho se jedná,jinak by jí asi něco přistálo na hlavě. Od té doby co je znám jsem strašně háklivá na negativní hlasy na jejich adresu. Ne,že bych to před tím jako fanynka přehlížela,to ne. Ale teď se to zvýšilo. a Od jisté doby, co jsem zjistila,že jeden z Kaulitzů ve mně vyvolává něco víc než jen přátelství už tuplme. "A už víš,co si vemeš na sebe?" přerušila tu chvilku ticha. Byla jsem pořád zabraná do svých myšlenek a přehrabovala se ve věcech,které jsem si ukládala do skříně. Bylo mi to trochu líto. Konečně jsem tady,Regi jsem viděla naposledy někdy pomalu před rokem a já se chovám,jako bych tu byla pomalu každý den. Ale už na začátku jsem jí upozornila,že za dnešek se mnou zjevně nebude kloudná řeč. Chápe to a za to jsem jí vděčná.
"Ne,nemám tušení. Víš,chci,aby mi to slušelo,to je jasný. Ale zase nechci něco přehánět. Nechci,aby vytušil,že něco vím." Regině jsem řekla,že se mi zjevně chystá "vyznat lásku". Takže jí vlastně ani nelžu,jen skrývám identitu vaznvače,hehe.
"Sukně?"
"Ne,sukně ne."
"Proč ne?"
"protože jemu se sukně na holkách hodně líbí a on ví,že já to vim,chápeš? Nechci,aby to vypadalo "Jsem tady,brouku," ušklíbla jsem se a s rukama v bok jsem sledovala obsah své tašky už uložený ve skříni.
"Fajn,takže kalhoty. Tak si vem ty roztrhaný. Ty ti seknou. No a nahoru?"
"To kdybych věděla..." Proč to tak dramatizuju? Vždyť mám jen rande s Tomem Kaulitzem z Tokio Hotel.
"Ehm...." vstala a stoupla si vedle mě. "A co třeba tohle?" vytáhla bílý top,trošku delší,na ramínka.
"moje nejoblibenější, dobrá trefa," usmála jsem se y chytla jí kolem ramen. Takže triko by bylo. A nahoru? Ehm...Tohle černé sáčko,místo pásku oranžový šátek,ať to trochu oživím a černobílé vietnamky.
----- 1 hodina před srazem -----
"Sekne ti to," zdvihne Regi palec nahoru sotva vylezu z koupelny.
"Myslíš?" nevím,nějak si tím nejsem jistá. Tohle oblečení mám nejradši,ale teď si v tom připadám divně. Abych to zkrátila. Divně si připadám dneska naproto ve všem,takže je to myslim jedno. A vlasy? Do culíku? Jo,klidně. Stejně se mi to po cestě celý rozháže,tak co řeším...Sejdem dolů do obýváku,kde sedí její mamí a kouká na televizi.
"Pane jo. Tak jestli z toho něco nebude,tak je ten kluk buď slepe,blbej nebo teplej." Jo,tak tohle mě dostalo. Začala jsem se strašně smát,až mě z toho rozbolelo břicho. Gita,Regi mamina, ať řekne cokoliv,má to co do sebe a vždycky nehorázně perlí.
"Tak jo. Ještě si sedni. Máš čas."
"Ale vlak mi jede za půl hodiny. A na kole než se dopravim na nádraží? To mi bude trvat,vyšla jsem za ten rok ze cviku." Aby jste tomu rozuměli. Bydlí asi deset minut od nádraží. Tím myslím deset minut na kole. Takhle se s Regi vždycky dopravujem. Kolo zaparkujem a jedem. Sice to občas vypadalo vážně zajímavě,když jsme jeli například k ránu z baru. To jsem řidítkama tak mydlili,že jsme dělali obloučky přes celou silnici.
"No to v žádném případě. Já tě odvezu," protestovala Gita a ve mně hrklo. Nemůže jet se mnou. Nesmí vidět mého Romea. Ehm...blbý přirovnání..:))
"Ale neeee. Já se projedu na kole."
"Ale...."
"Žádné ale, skočím jí do řeči. "Aspoň si provětrám hlavu a třeba budu míň nervozdní," pokusím se o úsměv,ale jde to ztěžka.
"Prosím tě,tam ani nedojedeš. Koukni,jak se klepeš," ukázala Regi na moje ruce a měla pravdu. K ratlíku pod elektrickým šokem jsem neměla daleko.
"Ne,opravdu. Pojedu na kole. Ale děkuju," usmála jsem se a vydala se ke vchodu. Regi mě pořádně objala,až jsem měla pocit,že mi dochází kyslík,ale byla jsem jí vděčná. To jsem ptořebovala. Pocit důvěry. S lehkým povzdechnutím jsem nasedla na kolo a vyjela...

život není ráj4

3. května 2007 v 19:33 | mno!!! |  Fan fictions
Už uběhl týden od doby, co vím zjevně něco, co jsem vědět neměla. Pořád mi to leží v hlavě jako kus balvanu a neumím se toho zbavit. Pořád nad tím musím přemýšlet. pořád musím přemýšlet nad Tomem. Už se mi o něm dokonce i zdá. Takže nejen přes den jemoje hlava zmaěstnaná,ale i v noci a do toho telefonáty a já musím dělat,že o ničem nevím. To je fajn. A aby toho nebylo málo, dnes odjíždím do Německa za Regi, mojí kamarádkou a jak jinak,při mé smůle jsou kluci v Kolíně,což od Bonnu je asi půl hodiny autem a Tom se chce sejít,že se mnou chce mluvit. Musím,ale vědět o čem? Takhle bych jinak měla klid a spíš byla zvědavá,copak mi asi chce. A ne tohle,kdy jsem nervozdní, sotva někoho vnímám,natož abych si balila věci. Už jsem tam chtěla být, ale....taky ne. Bojím se. Moc se bojím. A ani nevím čeho.
----- o 5 hodin později -----
"Mamí, tak jdem?" houknu na ní,když stojím mezi dveřma svého pokoje. Za hodinu mi jede autobus. Jsem děsně utahaná,protože je půlnoc,musím jet takhle v noci,takže jsem podrážděná a protivná.
"Ještě vydrž. Hodím si sprchu a dám se trochu dokupy," nečekala ani na odpověď a zavřela mi dveře před nosem. Co-cože?
"Bože,mami! Když tam přijedem bude před jednou ráno. Bude tma jak v pytli,nikdo na tebe nebude koukat. Jo,možná bude vyjímka nějaký ten bezďák," trošku jsem se ušklíbla a místo odpovědi jsem zaslechla tekoucí vodu. No bezva. Ještě ten bus ani nestihnu. Plácla jsem sebou do křesla v obýváku a dívala se z okna. Už za pár hodin budu v Německu. Tak strašně se těším, vždycky mě tam cosi táhlo. Ale nadruhou stranu se mi tam ani trochu nechce. heh,proč asi? Už jen představa rozhovoru mezi mnou a Tomem mě děsí. Jak tohle dopadne?
mamina konečně vylzle z koupelny,navoněná,namalovaná,až jsem si říkala,jestli si je opravdu jistá,že mě veze jen na autobusový nádraží a ne na předávání Oscara. Tak nějak jsem dovalalili moji tašku k autu a vyjeli jsme. Na místě jsme byli asi čtvrt hodinu před odjezdem,takže akorát. Rozloučila jsem se s mamí a zalezla si uplně dozadu k okýnku. Zavrtala jsem se pořádně do sedačky a hezky se uvelebila. Auotbus začal hrkat a pro mě to bylo znamení,že naskočil motor. Pomalu jsem vyjížděli,já ještě zamávala a sledovala,jak se ulice za oknem stále rychleji a rychleji pohybují.
Po třech hodinách jsme zastavili na benzinové pumpě. Díky bohu za to,už jsem myslela,že to pustím. Já jsem prostě věčně učůraná,no... Po té,co jsem vykonala svoji potřebu,sedla jsem si na kraj chodníku a zapálila si. Knečně! Vstřebávala jsem dávku nikotinu a sledovala lidi kolem sebe. Všichni byli rozesplí a zývali,až jsem jim do krku viděla. Já byla taky hodně unavená,ale cosi mi nedovolovalo usnout. A to mi přitom spánek v něčem,co se hýbe nedělá problém. Nikdy nedělalo. Jenže teď nemůžu usnout. Možná se do toho moc nutím,nevím. Každopádně trocha spánku by nuškodila,protože jinak budu uplně tuhá. To už si ce jsem,ale umím být víc. A na rozhovor s Tomem musím být čilá a plná energie. No a to je právě ono. TOM! Pořád Tom,Tom,Tom. To kvůli němu nemůžu spát. Kvůli němu jsem myšlenkama bůh ví kde, kvůli němu se leknu pokaždé,když mi zazvoní telefon. Stejně jako teď. Trhnu sebou,div nespolknu cígo,ze kterého jsem si akorát popotahovala. Zadívám se na displej. Neznámé číslo. Ať je to kdokoliv z nich,jenom ne on,prosím.
"Halo?"
"A-ahoj,Terý...Tady Tom," říkala jsem něco?
"Ahoj," no,to jsem toho teda řekla. Normálně mi nikdy nedělalo problém s ním udržovat konverzaci. S ním ne. U něj se mi pusa nezastavila a vždy jsme se měli o čem bavit. Už od pozdravu nám lítaly slova jedno za druhým. Ale teď? Jakoby mi něco svíralo hrdlo a nedovolovalo mi promluvit.
"Jak se máš?"
"Dejme tomu,že unaveně."
"Nemůžeš usnout? Taky mi to moc nejde v něčem co se hýbe,heh."
"Jo,přesně," abys věděl,tak dokud jsem tě nepoznala, byla jsem schopná usnout klidně i ve stíhačce.
"Ehm.....jo,no proč volám. Platí teda ten dnešek?"
"No jasně. V jedenáct na náměstí u sochy."
"Tak jo,super. Ehm..nevadí,že až tak pozdě večer?"
"Mně? Ne. Chápu,že za světla by to bylo riskantní."
"Tak super. Dík. No nic,musím končit. Tak v jedenáct...Těším se na tebe," najednou trochu zvážněl.
"Jo,já na tebe taky," až moc,Tome. Až moc.
"Tak.....ahoj," šeptne,snad aby nechtěl,aby ho někdo slyšel a položí telefon. Akorát se má zase jet,tak se neochotně zvednu,zalezu si na své místo a mám o problém navíc. Nejenže nemůžu spát,protože na něj musím pořád myslet. Teď mi dokonce zní v uších i jeho hlas....

život není ráj3

3. května 2007 v 19:32 | mno!!! |  Fan fictions
Už druhý den nemůžu spát. Od té doby,co jsem vedla rozhovcor s Gustým na téma já a Tom nedokážu být ani vteřinu v klidu. Už hodně dlouho k němu cítím něco víc,ale vždy jsem si myslela,že kamarádi a tím to končí. Prostě konec. Tečka. A hlavně se mi už tak krásně začalo dařit na Toma nemyslet nějak víc,konečně jsem měla pocit,že jsou i chvilky,které mi nezabírají myšlenka na něj. Kde jsou ty časy? Je to zase všechno zpátky. A teď minimálně ve dvojnásobnější síle.
Něco bych už měla konečně začít dělat. Po nekonečném sezení v křesle u okna jsem vstala a zamířila do kuchyně. Snad mi pomůže něco sladkého. To je na nervy,nebo ne? Jenže s takovouhle ze mě bude za chvíli koule,poněvadž se tím budu muset ládovat 24 hodin denně. Usedla jsem zpátky do křesla a vychutnávali si tu drogu jménem čokoláda. A rovnou celá tabulka. když už,tak pořádně. Naivně jsem si myslela,že aspoň na chvíli budu mít klid a že si budu v klidu vychutnávat tu sladkost,kterou přímo miluju,když v tom mi zazvonil mobil. Hmátnu pro něj a aniž bych se podívala kdo to je,jsem to zvedla.
"Prosím?"
"Ahoj....Tady Tom." Kus čokolády mi vypadl z pusy. Proč cítím motýlky v břiše hned,jakmile slyším jeho hlas?
"Ehm,Tome? Ehm....ahoj,děje se něco?"
"Do háje,to ti už nemůžu ani normálně zavolat a zeptat se tě,jak se máš? Musí se hned něco dít? Neboj,já si na tebe dokážu vzpomenout i za normální situace," položil to a já jen zírala s otevřenou pusou někam do prázdna. Měla jsem sto chutí třísknout s telefonem o zeď,ale radši jsem si to rychle rozmyslela. Je to totiž jediný prostředek,jak s ním udržovat komunikace. když ovšem nepočítám e-mail, ICQ a tak podobně. CO se mu stalo? Vždyť....já byla ráda,že ho slyším,ale jsem ze všeho tak zmatená,že jakmile mi teď zavolají,hned v tom vidím nějaký problém. Co se to se mnou děje? Láska. Jo,to bude ono. NE!!! Žádný city ke Kaulitzovi! Crrrrrr... ˇže by se mu zlepšila nálada?
"Prosím?"
"Ahoj,tady Bill."
"poslyš,to máte rozvržený přesně na čas kdy mi jak budete volat?" proč jsem na něj nepříjemná? Nic mi neudělal.
"Špatná nálada?"
"Já ji měla bezvadnou," odjakživa mi jde lhaní "Dokud mi nezavolal tvůj bratr a neseřval mě do telefonu."
"Tak proto byl tak nabroušený. Třísknul za sebou dveřma a div málem nepraskl," začal se trochu smát.
"hahaha,mooooc vtipný."
"Ale no tak,Terý. Neblbni. Jeho to přejde." jo,kéž bys měl pravdu.
"Jo,to taky doufám. No nic,Bille. Budu končit."
"Dyť jsem sotva zavolal."
"jojo,já vím,promiń,ale nechci tu náladu kazit zase tobě."
"No,jak myslíš. Poslyš. Děje se něco?" heh,to už sem někde slyšela
"Ne,proč?"
"No,já jen. Od tý doby co s tebou mluvil Gustav,je Tom jak vyměněný,nálady se mu střídají z minuty na minutu. Aby se v něm blbej vyznal."
"Nárážíš na to,že je takový kvůli mně?"
"Eeeee,to jsem neřekl."
"Hele,víš co? Já radši už vážně budu končit,nebo začnu být hodně nepříjemná a to nechci. Tak zatím," nečekala jsem ani naodpověď a típla jsem to. Naštvaně jsem hodila mobile,díky bohu jsem se trefila na pohovku,takže jen párkrát nadskočil,ale jinak nic. Čokoládu jsem už měla rozteklou,takže jsem od ní byla celá zapatlaná. Bezva. Další "super" den na seznamu....

život není ráj2

3. května 2007 v 19:31 | mno!!! |  Fan fictions
Jsem slušně utahaná,ale slyšet kluky? Tak za to mi to stojí. Že bych se šla kouknout do nějakého časopisu,co se o nich zase píše? To není zas až tak blbý nápad.
Procházím všemožné časopisy a nikde nic. Ani v BRAVU nic extra. Tak se kouknu na net. Vrátila jsem se tedy domů, pohodlně jsem se usadila do křesla a už to jelo. To znám,to vím,to už jsem četla,toh...Co? máte to blbě napsaný,ve skutečnosti to bylo jinak. Bože,jak to dokážou někdy překroutit,to se jen tak nevidí. No nic. Jdu dál........Mám to! TOhle je něco nového. "Jak si kluci představují své vyvolené holky." hehe,tak se pochlubte,chlapci. No jistě,Geo,prsatka,jak jinak. Gustík,no prostě holka do pohody. Tom. No jistě,ten má z toho zase druhé Vánoce a nakonec Bill. Tak co? Ehm...O 10 cm menší? Co blbneš,dyť na tebe bude potřebovat štafle. Hnědé vlasy. jj,brunety jsou nejlepší :)) neskrotná,originální. No jo,to bys jinak nebyl ty,viď? Ale...moment...Co to je? Ja-ja-jak,že nesmí být z Německa? Mo-moment... Jak,že by bylo nejlepší,kdyby byla z jiné země. Ne,to ne. Dyť,jak tak na to koukám. To jsem celá já. Ale no tak,Terzeo. No jo,to bych nebyla já,abych si zase moc nevěřila. Ne!!

Je večer a mně celou dobu lítá hlavou ten Billův popis. Proč nad tím musím pořád myslet? Blbost. Crrrrr,crrrrr...telefon.
"Prosim?"
"No,ahoj,Tery. Tady Gustav."
"Gustý? Počkej,jakto,že voláš tak brzo? Dyť je teprve osum večer?"
"No,potřebuju s tebou mluvit."
"Co se děje? nezníš moc vesele."
"No ještě aby jo. Tady to je třetí světová."
"Tak řekneš mi už konečně,co se děje?" začínala jsem mít nahnáno. Gustý a být vážný jako teď? To se opravdu musí něco dít.
"No,četla si už o tom,jak jsme psali,jak bychom si představovali svoji holku?" ten mi snad čtše myšlenky.
"no,měla jsem už tu čest."
"Ehm....no,nevím,jestli bych ti to měl říkat."
"no,už si to načal,tak šup."
"no,jde o to,že to co psal Bill,tak ve skutečnosti psal Tom."
"Počkej,cože? To nechápu."
"No,prostě Bill to vůbec nepsal. Psal to místo něj Tom a...."
"A? Tak dozvím se to už konečně?"
"A bylo to mířený na tebe?" o,tak to ne. Dost blbej vtip.No to ne."
"počkej,dost! Neblbni,jak mířený na mě? To mi chceš jako říct,že..."
"jo,přesně tak."
"hele,že je to jen blbej vtip a vy se tam teď dokonale bavíte na můj účet?"
"Ne,myslím to vážně."
"Počkej,ale proč?"
"Já nevim. Prostě se z toho už musel Tom nějak vykecat. Ale,Terý,nic nevíš,jasný?"
"Eeee...."vůbec nevim,co na to říct. "Ehm,jo jasný,neboj. Ale tak,proč tam teda máte náladu jak pod bodem mrazu?"
"No,protože se tady snažím Toma přesvědšit,aby ti to řekl."
"Co aby mi řekl?" Gustý,ty mě snad chceš dneska zabít.
"No,to co k tobě cítí?"
"Co-co? Tom Kaulitz a něco cítit k holce? Vyloučeno!"
"Nech toho,mluvím vážně,"
"jo,já se o to taky pokouším,ale zatím mi to kazíš. hele,budu asi končit. Potřebuju na chivlku načerpat kyslík."
"Fajn,ale prosím....vážně mi slib,že ani nepípneš."
"Pokusím se."
"Terý!"
"Jo,fajn,slibuju! Tak zatím,Gustý. A prosím,kdyby něco,tak hned volej!"
"Jasný,neboj!"
"Tak pa" položila jsem to a ztěžka dopadla do křesla. Štípněte mě někdo,že se mi tohle vážně jen zdá. Tom přece nemůže......Že bych přeci jen nějaké ty šance měla?

život není ráj1

3. května 2007 v 19:30 | mno!!! |  Fan fictions
Nebudu vám tady psát žádné úvodní řeči,půjdu rovnou k věci...Určitě se do děje dostanete a rychle to pochopíte... Jde prostě o to,že holka,která tam vystupuje,budu já,jsem normálně z česka,prostě JÁ. S tím rozdílem,že se znám s klukama... :))) Mno,doufám,že je to srozumitelné.... Potom mi prosím napište,jestli má cenu pokračovat,abych věděla. :))

***********************

Crrrrrrr,crrrrrrrrr....Ne,už neee,prosííím. Já chápu,že mi kluci nemůžou volat jindy než v noci,ale dvě hodiny ráno? To je jak za trest.
"Prosim?" zahuhlám a modlím se,aby mi rozuměli. Protřu si oči a snažím se je od sebe alespoň trošičku rozlepit.
"Zdravím,schatz! Jakpak se máme a co děláme?" ozve se naprosto v pohodě Gustý. Ani sebemenší náznak únavy. Jak ten to dělá? To vůbec nespí?
"Heh,co tak vesele? Jsou dvě hodiny ráno. No jinak se mám fajn a co dělám? Snažím se znova neusnout,když voláš."
"Jééé,já tě vzbudil?"
"Néééé,vůůůůbec...Jsou DVĚ hodiny ráno,to přece lidi vůůůbec nespí," podala jsem mu to krapet ironickým podtónem.
"Promiň,promiň. Když,mi jindy volat nemůžem."
"No,dyť jo,v pohodě. Kluci už spí?"
"Kdepak. Sedí tu vedle mě a čekají,až s tebou budou moct taky mluvit."
"Vy jste blázni. Běžte radši spát,takhle se se mnou zahazovat. Už vidím to ráno. Ty vstaneš v pohodě,ale ostatní? Tom típne budík a znova to zalomí, Geo s ním přinejlepším třískne o zem a přídá se k Tomovi a Bill s nadávkama odcestuje do koupelny si lakovat nehty. Pak bude několik hodin otrávenej,nadávat,proč mi nemůžete volat dřív,ale jakmile se mu objeví na talíři vafle,změní postoj a zase z něho bude to nám všem známé smějící se sluníčko."
"Čoveče,ty nás znáš pomalu líp,než naše vlastní mámy," Gustý chytl neuvěřitelný záchvat smíchu.
"To víš. Praxe. Tak už mi je dej ať je pozdravim,protože dřív nebo později usnu," ležela jsem na zádech a mobil mi už pomalu ale jistě ležel vedle ucha na polštáři,protože jsem neměla skoro ani sílu ho držet v ruce.
"No nazdááááááááár!!!"
"Aaaaaaau,ježiši,Tome,víc nahlas by to nešlo?" faaaaajn,ještě přijdu o ušní bubínek. já ty kluky prostě miluju :D
"Juj,promiň."
"Hele,čím vy se ládujte,že máte energie na rozdávání? To nechápu,"
"To víš,drží nás vzhůru to,že tě uslyšíme."
"Tome?"
"Ehm,ne,tady Bill," zasmál se do telefonu a ve mě hrklo. To mi dělají naschvál. nesnášim,když se v tom telefonu bez oznámení střídají.
"Jo,aha,hehe."
"No,počke,mi nevykládej,že si nepoznala,že jsem to já. Dyť nemám takový chraplák,jako Tom."
"Tak plomiň,ale věř mi,že jsem zrovna v situaci,kdy jsem ráda,že vůbec mluvim," no taky se divím,že mi rozumí,musím strašně huhňat. Plete se mi jazyk a oči se mi zavírají čím dál tím víc.
"Tak já už tě nebudu zdržovat,dávám ti Georga. Tak se měj krásně a dobrou."
"Děkuju,ty taky,pa..........Ahojky Geo,jak je?"
"No super,hele,tak běž už spát. Jen jsem tě chtěl pozdravit. Dobrou,Terý," ještě mi mlasknul do sluchátka,na znamení,že mi posílá pusu a típnul to. Jen jsem broukla pod nosem odpověď něco ve stylu,že taky přeju dobrou noc,to,že už to dávno položil mi bylo v tu chvíli nějak jedno, "odhodila" jsem telefon a usla jsem.


Tak zatím je to takové nic moc,ale nějak se to rozjed musí..... :))

NĚCO NOVÉHO ZAJÍMAVÉHO!!!

2. května 2007 v 17:46 | MY |  Tokio Hotel
TA HVĚZDA NA MIKINĚ TO JE HUKOT CO???????
A KOUKNĚTE NA TO AUTO!!!!
Kukněte,jaký má Billouš rtíky :D
V TURBUSE TO JE ALE LEHÁRO TAKY BYCH TAKY CHTĚLA TAKOVEJ MÍT A TY ERIKO?????
Zvlášť ta poslední :D
(524x453, 240Kb)(400x296, 129Kb)(273x380, 116Kb)11239905 (613x343, 187Kb)ERIKO HELE TAM DOLE JE BOBO!!!!!!
(500x375, 61Kb)

(500x375, 23Kb)

(375x500, 55Kb)

11213403 (500x375, 45Kb)

11213412 (320x240, 13Kb)

YAM! 25/4

1_25324
tokio483hotel.blog.cz






malinký fotečky

2. května 2007 v 17:42 FOTO-Tokio Hotel
JE TO BILL???????? NEBO NĚKDO JINEJ???????

Dvojčata-póza :D

(499x699, 93Kb)

Twins v McDonaldu :)

(640x480, 155Kb)

další fotečky

2. května 2007 v 17:37 | my |  Tokio Hotel
tokio483hotel.blog.cz tokio483hotel.blog.cz tokio483hotel.blog.cz tokio483hotel.blog.cz tokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cz tokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cz
tokio483hotel.blog.cz tokio483hotel.blog.cz tokio483hotel.blog.cz
tokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cz

časáky

tokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cz
tokio483hotel.blog.cz
tokio483hotel.blog.czfotešky
tokio483hotel.blog.cz

tokio483hotel.blog.cz
tokio483hotel.blog.cz
tokio483hotel.blog.cz

dále!!

2. května 2007 v 17:37 | my |  Tokio Hotel
malinký fotečštkytokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cz
tokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cz

tokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cz
tokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cz
tokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cz

tokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cztokio483hotel.blog.cz
tokio483hotel.blog.cz

a co tohle to je taky sexy!!!!!

2. května 2007 v 17:34 | my |  Novinky

BRAVO Super Show - screens

On se klaní bo co? :D
Krásný nehty.. :D a ten xichtík :D
To je milý,jak sou šťastní